Charakteristika prorockých lidí
Co je vůbec prorok?
Prorok je někdo, kdo mluví k lidem jménem Boha. Prorok oznámil Boží vůli, povolal lidi zpět k Bohu a varoval lid před Božím soudem za špatné věci, které udělali. Bůh také proroky často používal k ohlašování událostí, které by se v budoucnu staly. Například mnoho proroků ve Starém zákoně káže o příchodu Mesiáše.
Ústa pro Boha
Proroci byli na jedné straně mimořádní lidé. Nevyjádřili své myšlenky a nápady, ale konkrétní zprávu od Boha pro danou dobu. Byly to jakési ústa pro Boha, aby Bůh mohl mluvit k lidem prostřednictvím proroka. Na druhé straně byli proroci také velmi obyčejní lidé s velmi odlišným původem.
Například Amos byl čistý chovatel ovcí, zatímco Isaiah pocházel z vysoce postavené rodiny. Ale bez ohledu na to, jak různí byli proroci, na všechny platila jedna věc: je to Bůh, kdo si je vybral, aby skrze ně promlouvali k lidem.
O čem mluvili proroci?
Bůh použil proroky, aby lidem oznámil, že není spokojen s tím, jak žili. V Bibli často čteme, že izraelský lid neposlouchá Boha, a prorok pak měl za úkol přimět lidi, aby si uvědomili, že jsou na špatné cestě.
Mnoho proroků například ukázalo, že Bůh by lidi potrestal, kdyby se nevrátili k životnímu stylu, který měl Bůh na mysli. Bůh také používá proroky k povzbuzení lidí v těžkých chvílích. Pokud jen lidé důvěřují Bohu, bude vše v pořádku.
Není to snadný úkol
Mnoho proroků to rozhodně nemělo snadné. Mluvili jménem Boha, ale poselství od Boha nebylo přesně vděčně přijato. To také často mělo důsledky pro posla. Jeremiah je tedy zavřený v kleci a vysmíván si. Lidé nemohli tuto zprávu ocenit a přijmout. Bůh říká Ezekielovi, že musí mluvit k lidu, ale Bůh mu okamžitě dává najevo, že ho lidé neposlechnou.
Tentýž Ezekiel má za úkol ukázat prostřednictvím symbolických akcí, jak je Bůh nespokojený s lidmi. Druh pouličního divadla. Své jídlo musí péct na kravském hnoji, když ležel 390 dní na levém boku a 40 dní na pravé ruce.
Stručná historie biblických proroků
V první řadě vidíme proroky vystupující ve skupinách . Vyznačují se oblečením (chlupatý plášť a kožený opasek, jako ve 2. Královské 128; srov. Mat. 3: 4), žijí z almužny a cestují po okolí. Jejich vystoupení zahrnuje hudbu a tanec, což vytváří extázi, ve které prorok cítí kontakt s Bohem. Saul se také stane, když potká proroky (1 Sam 10, 5-7).
Když se však biblické proroctví vyvine ze skupiny proroků na individuální osoba “extatické popisy odpadají. Prorok jednoduše hlásí, že k němu promluvil Pán Bůh. Jak to mluvení je zcela podřízeno tomu, co řekl Bůh. Tito samotáři, kteří se již nechápou jako skupinoví proroci (viz například negativní odpověď proroka Amose v Am. 7,14), tvoří klasická proroctví, která také zahrnují proroctví bible protože udělali krok k sepsání svých proroctví.
Toto psaní je především protestem proti odmítavému postoji posluchačů proroků přijmout poselství, které tito přinesli jménem Boha (viz například Izaiášovo vystoupení v Iz. 8,16-17). Tímto způsobem byla prorocká slova zachována i pro další generaci. To přirozeně vedlo k dalšímu literárnímu růstu toho, co dnes známe jako proroky. Z tohoto klasického proroctví, Mojžíš se ohlíží zpět, poté, co byl babylonský exil považován za proroka a skutečně největšího ze všech proroků, jako v Deuteronomiu 34.10.
Ve skutečnosti je celá izraelská historie interpretována jako posloupnost proroků: počínaje přímým zjevením Boha na hoře Sinaj vždy existovali prostředníci, proroci, z nichž Mojžíš byl první (tedy: Deut 18,13- 18). (van Wieringen pp 75-76)
Klasické proroctví se v Izraeli plně rozvíjí až od 8. století. V každém případě jde o proroky, jejichž proroctví a poselství byla doručena. Říká se jim „proroci písem“. V 8. století se v severním Izraeli vyskytují Amos a Hosea: Amos s prudkou kritikou sociálního zneužívání; Ozeáš se svým vášnivým voláním po věrnosti původnímu setkání s Pánem v době pouště. V jižním judském království se krátce nato objeví Izaiáš. Spolu s Michaem podává výklad o válce, kterou v současné době vede syrský a izraelský král proti Jeruzalému.
Isaiah zasahuje do politiky, stejně jako jeho předchůdci Elijah a Elisha. Vyzývá Ahaza a poté Ezechiáše, aby nedůvěřoval v Asýrii a Egypt, ale pouze v Pána. V roce 721 Severní království padá a Jeruzalém je obléhán. Micheášova proroctví jsou také ostrou obžalobou veškeré korupce a zneužívání. Jeho jazyk je ještě drsnější než u Amose. Také pro něj je jedinou zárukou budoucnosti Izraele věrnost Pánu. Jinak vše končí zničením. Ani chrám nebude ušetřen.
Jeruzalém skutečně čelí katastrofě v 7. století. Tento proces vedou proroctví Sefanjáše, Nahuma a Habakuka. Ale zejména ti Jeremiášovi, kteří se vyskytují až do první poloviny 6. století mezi posledními judskými králi. Znovu a znovu lze slyšet varování, že na krizi existuje pouze jedna odpověď: věrný Pánu. V roce 587 dochází k nevyhnutelnému: zničení Jeruzaléma a jeho chrámu a deportace velké části populace do Bábelu.
Babylonský exil je, stejně jako exodus a uzavření smlouvy, klíčovým momentem v historii Izraele. Mnohem více než jednorázovou historickou událostí se stává živou, nosnou vzpomínkou. Izrael tragickým, ale ne neplodným způsobem pozná svého Pána a sebe novým způsobem. Pán není vázán na chrám, město, zemi ani lidi. Izrael se učí věřit, aniž by si nárokoval nějaké privilegia. Sedí u proudů Babylonu v zahraničí a dobije se a naučí se důvěřovat pouze v Boha.
Jakmile je tato katastrofa ničení a deportace skutečností, změní se tón mnoha proroků. Ezekiel, který je současníkem Jeremiáše a káže mezi vyhnanci, bude nyní zvláště povzbuzovat a vyzývat k důvěře. Pomáhá jim vyrovnat se se ztrátou půdy a zejména chrámu. Také neznámý prorok, takzvaný deutero-Izaiáš, hlásá své poselství útěchy v tomto období: první úspěch perského krále Kýra s jeho smířenou náboženskou politikou je pro něj znamením blížícího se osvobození a návratu do Jeruzaléma.
Od konce vyhnanství na sebe proroci navazují bez přesné chronologie. Haggai a Zechariah doprovázejí první pokusy o obnovu chrámu. Neznámý třetí prorok ze školy Izaiáše, trito-Izaiáš, mluví k navráceným exulantům v Jeruzalémě. Pak přijdou Malachi, Obadiah, Joel.
Konec biblického proroctví začíná ve 3. století. Izrael je nyní bez oficiálních svědků Božího slova. Lidé se postupně těší na návrat proroků nebo na příchod proroka (srov. Dt 18,13-18). Toto očekávání je také přítomno v Novém zákoně. Ježíš je uznáván jako tento prorok, který musel přijít. Raná církev mimochodem zaznamenala oživení proroctví. I když všichni přijímají ducha jako splnění Joelova proroctví (srov. Sk 2,17–21), někteří jsou výslovně nazýváni proroky.
Jsou to tlumočníci Božího slova pro křesťanský sbor. Proroctví možná zmizelo v oficiální podobě, naštěstí církev vždy znala lidi, kteří v souladu s biblickými proroky překvapivě aktualizovali Boží nabídku a schopnost na ni reagovat. (CCV pp 63-66)
Obsah